Genius loci aneb proč se rád vracím domů
Všude dobře, tak co doma…
Okřídlená věta, ze které už pomalu opadávají pera. Ale co naplat, ona tak nějak pořád platí. Cestování je fajn a baví nás oba. Co jsem vždycky měl rád, tak ten pocit, když se člověk po nějaké době vrátí domů. Čím déle je pryč, tím je ten pocit silnější. Pamatuju se jako malý kluk, když jsme s bráchou a mámou odjeli v zimě na hory, byla tam sranda, kolem dokola jen bílo a při nočním sáňkování kolem Alpáku nám mrazivý vítr šlehal do tvářiček. Když jsem šli pak nahoru zpátky od autobusáku, jenom ve světlech pouličních lamp, na které se snášel bílý sníh, křupalo nám pod nohama. Vybavuju si to dodnes. Bylo nám prima a i po létech na to rád vzpomínám. Týden utekl jako nic a vraceli jsme se domů. Auto jsme neměli a tak jsme všechno resp. naše máma, musela nést sama. A když bych se teď zmínil o vánočním stromečku, nebyl bych daleko od pravdy. Vraceli jsme se už za tmy. Když klaply klíče v zámku, dveře se rozlétly dokořán a my se nahrnuli dovnitř jako lavina. V ten okamžik nadešla ta magická chvíle. Vstupovali jsme domů, do našeho útočiště. Všechno bylo tak známé, ale zároveň jakoby nové. V tom bylo to kouzlo, náš byt se stal novým, nevšedním, jako by zkrásněl. Začali jsme ho opět vnímat každým kouskem. Ten pocit jsem miloval. Za tu dobu, co jsme byli pryč se netopilo, všude bylo zima. Máma roztopila v obýváku nafťáky, protože jsme neměli peníze na rozhazování a vytápět celý dům by bylo pro nás příliš nákladné. Pak rychle do koupelny, osprchovat se a rychle přeběhnout do tepla do obýváku. Pak nám máma četla pohádky. Bylo to těžké období, ale krásné. Tak se tenkrát žilo, dneska když to někomu vyprávím, už se ani nechce věřit, že to tehdy byla zkrátka realita. Když tak slýchám, jak lidé dnes a denně nadávají, říkám si , proč vlastně? Nevědí co říkají a nebo už zapomněli. A nebo to bývaly rudý svině, který se mají dobře za jakéhokoliv režimu... Těžko říci. Já vím jen jedno, že pokud budu chtít, snadno si najdu desítky důvodů, proč být nespokojený, ono totiž vždy může být lépe. Má cenu se za tím zlepšováním životní pseudoúrovně neustále honit..? Pořád se s někým srovnávat? Kde leží ta hranice, kdy shledám, že teď je to právě OK? Lze ji najít?
Arabové říkají: "Nestěžuj si, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže" A mají pravdu, jsou to děti pouště a dobře vědí, co je ve skutečnosti důležité. Vědí, jak se na věci dívat a umí vidět to podstatné. Tuto schopnost jsme my v západní civilizaci bohužel ztratili.
Cestování a poznávání jiných kultur je balzám na duši, a proto jsem rád, že jsme s mojí ženou tomuto fenoménu propadli. Cestujeme často a rádi. Většinou se vydáváme na toulky po Čechách a čas od času to střihneme za kopečky.
V průběhu 90-tých let jsme postupně probrázdili celou Evropu, Skandinávii, Balkán, severní a severozápadní Afriku, oblast západního Himálaje a naposledy jsme zavítali do Karibiku na Kubu.
Pár fotek a snad poutavých vyprávění tu časem vyvěsíme.